"Ukaž mi, jak umíš číst, ať vím, že nejsi debil."
"Ukaž mi, jak umíš číst, ať vím, že nejsi debil."
Tak tuhle větu jsem slyšela asi před týdnem z úst babičky směrem k vnoučkovi, který dokončil první třídu. Dokonce to nebylo řečeno ve zlém. Prostě je to slovník a způsob komunikace, na který je zvyklá.
Dnes jsem v restauraci slyšela něco podobného. Maminka měla v kočárku několika-měsíčního chlapečka, kterého už přestalo bavit tam ležet a začal se nějak mrskat. Dívala se na něj s úsměvem a několikrát opakovala jakoby mazlivě "Co to děláš, ty pako?"
Chlapeček možná ještě neví, co je to pako, ale časem to vědět bude. Co mu pak asi poběží v hlavičce?
Je tolik zbytečně ponižujících, urážlivých nebo zraňujících slov, která jsme zvyklí dětem říkat a často se ani nepozastavíme nad tím, že je to nesmysl nebo jim tím ubližujeme.
Čím jsou děti menší, tím víc a bezvýhrad nám důvěřují. Netuší, co je to nadsázka nebo ironie a vůbec jí nerozumí.
Když tedy dítěti řekneme, že je nemehlo nebo nešika, případně něco jako "ty se to nikdy nenaučíš", tak dítě nám věří. Chápe, že je nešika, vždyť to říká maminka a mamince přece důvěřuje.
Takové věty fungují jako hypnotická sugesce. Zapíšou se nám do paměti a zůstávají tam, aniž bychom třeba v dospělosti tušili, že je máme v hlavě a že nás stále ovládají. Třeba, že si o sobě myslíme, že jsme pako, a tak si nedovolíme jít do konkurzu na zajímavější místo nebo někde vyjádřit svůj názor. Jsme přece pako, tak se nebudeme ztrapňovat.
Chceme tohle vychovat ze svých dětí?
Myslím, že ne. Spíš je to o určité neznalosti a nezralosti.
Chcete-li, můžete si začít všímat toho, jak s dětmi mluvíte a soustředit se na věci, které jsou zbytečně hodnotící, ať už jsou odsuzující nebo pochvalné. Obojí je nesmyslné. Když chceme dítě pochválit, měli bychom okomentovat to, co vytvořilo místo obvyklého "Ty jsi ale šikulka."
Můžeme třeba říct: "To je skvělé, že už umíš jezdit na kole. Jde ti to krásně, naučil ses to rychle a bez pádů. Teď už můžeme jezdit společně na výlety."
Vždycky bychom měli hodnotit aktivitu samotnou a ne dítě. Dítě by si mělo být jisté tím, že je v pořádku, ať už dělá cokoli. Úspěšné nebo neúspěšné, případně nepřijatelné může být to, co udělalo, ne ono samo.
Ve výchově dítěte uděláme nejvíc, když mu dáme pocit, že je milováno takové, jaké je.
Napsala: Barbora Zumotová
Nejen toto téma bude součástí semináře Rodiče a děti od 3. do 5. října 2014.
Více na https://www.zdravevztahy.cz/kurzy/