Splynutí duší
Často se mluví o splynutí duší. Je to učitá meta, které chceme dosáhnout nebo si přejeme se jí alespoň na chvíli dotknout. Při milování, intimním rozhovoru nebo jen v tichu při objetí.
Někdy si ale neuvědomíme, že abychom mohli zažít splynutí naší duše s duší druhého, je potřeba umět prožívat splynutí sami se sebou.
Co si představit pod splynutím sami se sebou?
Je to v podstatě sebeláska - jsme nadšení sami ze sebe. Z toho kým jsme, jací jsme, jak vypadáme i jaké máme pohlaví. Jestli jsme žena nebo muž a že máme ženské nebo mužské ústrojí.
Takže vlastně chceme-li zažít splynutí duší při sexuálním spojením s naším partnerem či partnerkou, je potřeba v prvním kroku cítit radost a nadšení z vlastního těla a z vlastní sexuální aktivity. Můžeme např. vnímat s vděčností, že jsme žena, že máme vagínu, která nám přináší tolik potěšení.
Co můžeme udělat pro to, abychom cítili splynutí sami se sebou?
Potřebujeme přestat bojovat s našimi rodiči a přijmout je do sebe. Jsou to ti, kteří nám dali život a nejvíce nás ovlivnili. Jejich obraz v nás je částí naší duše. Když některou z částí nepřijmeme, nemůžeme milovat sami sebe.
V důsledku pak dokud cítíme s někým z rodičů konflikt, žijeme ve vzorci chování "konflikt" a tím sami sobě znemožňujeme skutečnou blízkost s partnerem nebo partnerkou. Vlastně se vzdalujeme splynutí našich duší.
Proč bychom se vůbec měli pouštět do přijetí našich rodičů?
Protože tohle prostě "neokecáme". Budeme tento konflikt s sebou vláčet jako kouli na noze a je jedno, jestli si to budeme připouštet nebo ne. Ta koule tam bude, i když bychom se tvářili, že ji nevidíme.
Protože bez smíření se s našimi rodiči nemůžeme žít šťastný život.
Protože je to první krok na cestě k lásce.