Nesahej na ty kamna! aneb o výchově

Jako rodiče svých dětí si obvykle nepřejeme, aby jim cokoliv ublížilo. Máme tendenci je chránit a varovat před možným nebezpečím.

Může být zajímavé se podívat na to, jakým způsobem to uděláme.

Tak třeba taková horká kamna. 

1. Buď můžeme vydat zákaz: "Nesmíš sahat na kamna!" A nasadit patřičně vyděšený výraz.
Nebo 

2. můžeme vysvětlit, že jsou kamna horká, proč jsou horká a ukázat jak svoji vlastní ruku přiblížím do bezpečné vzdálenosti, abych cítila to teplo, ale nespálila jsem se. Může si to pak vyzkoušet i dítě samo.
V prvním případě dítě buď dostatečně vystrašíme nebo v něm probudíme touhu zákaz porušit. Takže se místo na svoje bezpečí soustředí na to, jak zákaz překonat.
V druhém případě dáme dítěti dostatek informací, ukážeme mu, proč na rozpálená kamna nesaháme a je poměrně pravděpodobné, že to pochopí a tím máme kamna vyřešena.

Můžeme jít ještě o něco dál a zamyslet se nad dalším výchovným příkladem. 

Jako zodpovědní rodiče chceme svým dětem vštípit i zásady bezpečného sexuálního chování. 

Často se však až příliš soustředíme na výčet rizik a zapomínáme říct, že sex je může bavit a je součástí lásky. 
Obvykle zdůrazníme rizika pohlavně přenosných nemocí, nechtěného těhotenství, zkaženého mládí až života, nespolehlivých partnerů či partnerek a okolo sexu vytvoříme jakousi zvláštní auru strachu, nepříjemností a emocionálních ztrát. Pro dítě nebo spíš už dospívajícího chlapce nebo dívku mohou být takové informace více nebo méně traumatizující a zcela jistě jim start jejich sexuálního života nezpříjemní. Spíš vytvoříme spoustu obav, pochybností a možná i pocitů viny. 

Podobně jako u zákazu sahat na horká kamna poutáme pozornost na strach z něčeho, co by se mohlo stát a neposkytli jsme vzor, jak je to správně. 

Rodiče jsou pro děti vzorem tím, co dělají, jak se chovají, jak žijí svůj život a vztahy. To na děti samozřejmě působí mnohem silněji než to, co jim pouze říkáme.
Úplně nejvíc svým dětem můžeme dát, když vidí nás samotné, jak žijeme v láskyplných vztazích s našimi partnery. Asi není to pravé brát je s sebou do ložnice, ale stačí, když vidí, že spolu jednáme s respektem a láskou, rádi se druhého dotýkáme, jsou pro nás důležité jeho potřeby.

Myslím, že je důležitá i otevřenost a sdílení naší životní zkušenosti v oblasti vztahů s druhým pohlavím. Proč bychom nemohli svým dětem vyprávět o svých prvních láskách, chybách, které jsme udělali a šťastných vztazích, které jsme prožili? Samozřejmě, pokud to budou chtít poslouchat a asi je nebudeme zásobovat intimnostmi ani nudit rozvleklým vyprávěním. 

To, že ukážeme i naše omyly, jim může pomoci vnímat, že je normální chybovat a že se z chyb můžeme poučit a pokračovat v životě dál. Ušetříme je tak mylné představě o nutnosti být dokonalý.
Otevření k dětem můžeme být odmalička. Nevidím důvod krmit je pohádkami o čápech a vránách. Děti jsou chytré a jednoduché vysvětlení přiměřené věku zvládnou s přehledem a zcela přirozeně. A hlavně nám pak mohou důvěřovat, protože jsme jim vždy říkali pravdu.

Inspirováno myšlenkou Vojtěcha Lusta.

Napsala Barbora Zumotová