Jsem opravdu vděčná?

Blíží se konec školního roku a náš chlapeček má za sebou svůj první školní rok.

Měli jsme štěstí na skvělou paní učitelku, takže když nám dnes psala informace pro druhou třídu, tak jsem jí při té příležitosti poděkovala za její práci a za to, že náš syn chodí do školy rád.

Přitom jsem si ale uvědomila, že je sice pěkné, když člověk slovně vyjádří svůj vděk, ale pokud chci něco reálně ocenit, tak je dobré udělat to i hmotně nebo nějakým skutkem. Tak jsem šla a koupila dárkovou poukázku, aby si mohla paní učitelka sama vybrat, co ji potěší.

Při té příležitosti pro mě bylo zajímavé si uvědomit, že můžu mít "plnou pusu hezkých keců", že jsem hrozně vděčná a jak je něco nebo někdo skvělý, ale když se mi nechce vytáhnout peníze nebo vynaložit energii a něco udělat, tedy něco ze sebe dát, tak zřejmě zas tak vděčná nebo nadšená nejsem.

To se může projevit ve spoustě situací a rovin.

Můžu říkat:

"Ten obraz je úžasný, hrozně se mi líbí, jak jsi ho namaloval." Ale koupit bych ho nechtěla, ani za 50 Kč.

"Moc tě miluju, jsi ten nejbáječnější muž na světě. " Ale jejda, o sex s tebou teda zrovna moc nestojím.

"Děti, vy jste pro mě v životě nejdůležitější." Ale teď mě nechte, zrovna se chci koukat na seriál.

Stojí za to všimnout si, kdy tvrdím, že něco oceňuju a kdy to tak opravdu cítím a ráda dám něco ze sebe.

Takže přeji krásné prázdniny a hodně skutečného nadšení v srdci :-)

Napsala: Bára Zumotová