I velké děti občas potřebují mámu

Šli jsme nedávno po ulici a odkudsi jsme najednou uslyšeli pád a vzápětí pláč. Šla jsem po hlase a za chviličku se objevila dívka, asi dvanáctiletá s vyplašenýma očima a plačící. Ptala jsem se jí, co se stalo a vysvětlila mi, že zakopla a spadla, protože nestíhá včas být v kroužku a babička jí poradila, ať běží.

Měla roztržené legíny a potlučené koleno, ale ze všeho nejvíc mi přišla vyděšená. Jednak se asi lekla a koleno ji hodně bolelo, ale současně byla ve stresu z toho, že přijde pozdě do kroužku. I když už byla docela velká, vypadala jako malé vyplašené ptáčátko.

Podobnou situaci jsme zažili na dovolen, kde se chlapec asi desetiletý ztratil v davu na promenádě. Byl stejně vyděšený jako malé dítě a to, že už vypadal docela velký, nehrálo v jeho strachu velkou roli. Snad jen tu, že už uměl mluvit s cizími lidmi a ti mu mohli pomoci.

Někdy podléháme dojmu, že už jsou naše děti docela velké a umí si poradit. Ony samy nás o tom často přesvědčují, když už nechtějí pusinky nebo o sobě chtějí samy rozhodovat a zlobí se, že jim něco nechceme dovolit. Ale když je jim zle nebo mají strach, tak stejně nejvíc chtějí schoulit se v náručí mámě a vyplakat se nebo se prostě jenom uklidnit. Když je jim líp, tak zase vyskočí a možná zase řeknou: "Mami, nech mě, já nechci pusinky.", ale jsou moc šťastné, když ví, že tam máma pro ně vždycky je.

Kdysi jsem byla na jednom kurzu a tam jsme se bavili o tom, jaká má být máma. Padaly různé vlastnosti a definice, ale naše lektorka to tehdy shrnula slovy "Máma prostě je." Dřív jsem si pod tím neuměla moc představit, ale teď mi ta definice přijde opravdu krásná. Mámy jsou různé a každá může být jiná, ale její hlavní vlastností z pohledu dětí je, že tu pro ně prostě je.

Napsala: Barbora Zumotová